Kapitola 3. - I němý mluví
Harry dobře slyšel, jak Snape bojuje. Sténání naplněné utrpením a tlumené výkřiky bolesti se z vedlejší místnosti ozývaly každou minutou častěji a hlasitěji. Harry nedokázal dále sedět, a tak vstal a začal bezcílně nervózně přecházet po učebně lektvarů. Každou vteřinou bylo nutkání vrátit se zpět čím dál větší. Nikdy snad nic silnějšího necítil. Přesto si to nějakým způsobem dokázal zakázat, téměř znásilnil své nohy, aby se obloukem vyhýbaly oněm dveřím a rezolutně odmítal se tím směrem vůbec dívat. Po několika minutách roztržitého bloumání se zastavil. Něco bylo špatně. Něco bylo jinak. Z vedlejší místnosti nevycházelo vůbec nic. Ticho. Tak absolutní, tak... děsivé. Harrymu se roztřásly ruce i nohy. Vykročil ke tmavým dveřím, těsně před tím než zmáčkl kliku se zastavil. Nevěděl, co uvidí, až otevře. Neveděl, jestli Snape jeho pomoc přijme. Nevěděl, co bude dělat, pokud ne. Byl si jistý, že by ho ředitel Zmijozelu nenáviděl ještě více, kdyby předtím odmítl odejít. Harry ho chápal. Možná až příliš dobře. Ale stálo to za tu cenu, kterou právě mistr lektvarů splácel? Nevěděl. Doufal, že ano.
Z přemýšlení ho vytrhly krátké, sotva slyšitelné, tlumené zvuky vycházející zpoza dveří. Znělo to jako... V Harrym zatrnulo. Přestal dýchat, srdce na chvíli vynechalo. Vzlyky. Bylo to vzlykání. Krátký trhaný pláč. V jedné setině sekundy hodil za hlavu váhání a všechno, o čem před chvílí přemýšlel. Bez jediné myšlenky rozrazil dveře a obraz, který uviděl před očima se mu vypálil do mysli tak nesmazatelně, až si byl neochvějně jistý, že na něj už nikdy nezapomene.
Snape ležel nahý na zemi schoulený do kuličky s bezvýraznou maskou na tváři a prázdnýma očima. Po tvářích mu tekly slzy. Téměř všude byla krev. Na lůžku, na přikrývce, na podlaze, kde profesor ležel. Miska s Ranhojičovou mastí stála kousek od nohou mistra lektvarů. Byla poloprázdná. Její obsah byl smíchaný se Snapeovou krví. Malá část těla profesora vypadala o něco lépe a leskla se tenkou vrstvou krémové fialové směsi. Zbytek zranění však znovu zarudl a několik ran se otevřelo více než předtím. Harrymu bylo na zvracení. Šklebící se šrámy bylo snad to nejhorší a nejodpornější, co kdy v životě viděl. A že toho neviděl málo. Měl v hlavě úplně prázdno. Svářelo se v něm tolik pocitů, že ani nedokázal rozeznat, které to jsou. Příjemné ale rozhodně nebyly.
Bezmyšlenkovitě zavřel a zajistil dveře, vykročil k mistrovi lektvarů, který teď už jen bezvládně a tiše ležel, a poklekl u misky s mastí. Ponořil prsty do jemné polotekuté látky a začal s ní potírat Snapea, který se ani nehnul. Nevěděl kolik, nevěděl jakou vrstvu, nevěděl kam. Nemělo to ani pro něj v tu chvíli žádný význam. Byl prázdný. Myšlenky se skryly v temnotě a pocity byly pouhými smítky na rameni, kterých si nikdo nevšiml. Harry instinktivně konejšil chladivým balzámem tělo zkroucené na zemi a snažil se zahnat všechnu bolest, kterou mistr lektvarů právě zažíval. Vyléčit. Jak se kůže pomalu zpevňovala a hojila, nebelvír přestával s natíráním masti, až se nakonec jeho ruce od lektvaristy vzdálily. Vytáhl se na nohy a pomocí hůlky vyčistil vše, co bylo od krve. Dech profesora se pomalu zklidňoval, a tak zčásti zatemnil okno, opatrně zvedl Snapea z podlahy, uložil ho na lůžko a přikryl. Až teprve potom na Harryho dolehlo všechno, co za posledních pár hodin viděl, zažil a udělal.
„Bastard jeden tvrdohlavej...“ vydechl vyčerpaně a v duchu si sliboval, že už nikdy, vůbec nikdy lektvaristovi neustoupí v ničem podobném. Harry měl pravdu. Snape věděl, že má Harry pravdu. Harry věděl, že mistr lektvarů ví, že má pravdu. A stejně profesor musel trvat na tom, aby zůstal v místnosti sám. Zatracení zmijozelové. Nejhorší na tom, bylo, že ho za to nebyl schopný ani nesnášet. Od poslední noci vlastně za nic. Nebelvír si už pár měsíců uvědomoval tu skutečnost, že necítí ke Snapeovi nenávist, že ho jeho urážky nebo posměšná slova příliš nezraňují. Popravdě se občas docela bavil, když slyšel mistra lektvarů cedit sarkastické poznámky na účet studentů, v tu chvíli vyděšených k smrti. Nikdy to však na sobě nedal znát. Stále toho člověka neměl rád. Možná pro jeho chladný odstup, přístup k ostatním lidem nebo prostě proto, že to byl Snape. Harry nevěděl. I tak bylo na řediteli Zmijozelu něco, co obdivoval. Jeho vzpřímený postoj, postavu, sarkastický humor. To, jak dokázal každou situaci proměnit ve svůj prospěch a poradit si v nebezpečných situacích. Už několikrát mu Snape zachránil život. Harry ho viděl bojovat, viděl jeho setkání s Voldemortem ve vizích, viděl ho trpět. Ale nikdy nezahlédl v temných očích strach, překvapení nebo nejistotu. Pouze prázdnotu, ledovou vrstvu, pod kterou nikdo nepronikne. Chladné a přesné logické uvažování. Nebelvír do něj nikdy neviděl, i přesto měl často pocit, že mu svým zvláštním způsobem rozumí v tom, jak se chová. Když stál vedle něj, cítil se jako malý kluk. O to více ho to popouzelo a nutilo se mistrovi lektvarů vyrovnat. Zvláštní.
---oooOOOooo---
Bylo asi kolem osmé hodiny ranní. Harry pootevřel okno a upřel pohled ven. Sklem pronikaly jemné sluneční paprsky protkané příjemným teplem . Z bradavických pozemků se linula vůně trávy nasáknuté podzimním deštěm. Snape spal. Harrymu se únavou podlamovala kolena. I přesto zůstal stát. Až teprve teď si ostře uvědomoval vše, co se událo. Nedokázal nepřemýšlet o tom, zda Brumbál přijde. Nejdřív si myslel, že v noci vykouzlil patrona chybně a tak se prostě stalo, že se jeho dvanácterák do ředitelny nedostal a nepředal volání o pomoc. Hned vzápětí si však uvědomil, že pokud by to tak bylo, byl by schopný vyvolat Patronovo zaklínadlo znovu. Po několika marných pokusech, kdy z jeho hůlky pokaždé vyšla jen bílá stužka matného světla, si byl jistý, že jeho patron je stále na cestě a že v noci vykouzlil dvanácteráka správně. Ředitel patrně nebyl ve škole. Zbývaly tedy jen dvě podstatné otázky, na které si nebelvír neuměl odpovědět. Kde Brumbál je a kdy se vrátí? Odpověď na první otázku ho v tu chvíli ani tak nezajímala jako na tu druhou. Harry doufal, že se ředitel vrátí brzy. Velmi brzy.
Harryho myšlenky přerušil odraz zářivého bílého světla na skle malého začarovaného okna, skrze které se díval. Prudce se otočil. V momentě, kdy spatřil svého patrona, mu z ramenou spadla obrovská tíha. Hned vzápětí z nepoužívaného zaprášeného krbu v kabinetu vyšlehly ledově zelené plameny následované charakteristickým zapraskáním uhlíků a letaxu. Z krbu vyšel Brumbál. Jeho hábit byl neobvykle strohý, zaprášený zaschlou zeminou a potřísněný malými kapkami krve na dolních cípech teplé látky. Ředitel měl strhaný a unavený výraz. Spodní ret měl rozražený a pod ním se vyjímala malá modřina. Harry pochyboval, že ho takhle někdy viděl.
„Harry.... Severus...?“ vydechl Brumbál ztěžka.
„...je na tom špatně,“ dokončil Harry a přistoupil ke Snapeově lůžku. Na nic se neptal.
„Můj chlapče...“ ředitel vrávoravě poklekl u těla mistra lektvarů a bezděčně nad něj natáhl ruce, jako by ho chtěl ukonejšit svou přítomností. Harry opatrně nadzvedl deku a odhalil tak profesorovu hruď. Ve starém muži se na okamžik zajíkl dech. Odvrátil pohled.
„Potřebuje pomoc, profesore. Co nejdříve. Našel jsem ho v noci pod pohyblivými schody. On... nechtěl na ošetřovnu. Já... nevěděl jsem, co mám dělat. Dal jsem mu několik lektvarů a zkusil několik hojících kouzel. Nezdálo se, že by to příliš pomáhalo. Jen ho to uklidnilo. Když se na chvíli probudil, řekl mi jak namíchat mast...“ Harry se odmlčel při vzpomínkách na Snapeovo utrpení: „od té doby spí. Už znovu neměl křeče, ale i přesto se rány už více nehojí.“
Brumbál jen mlčel, jakoby ho ani neslyšel. Po chvíli vstal. Vypadal, jako by za těch pár chvil zestárl o několik let. Otočil se, beze slova rychle vykročil ke krbu a odletaxoval se do ředitelny. Harry se ani nestačil vzpamatovat z Brumbálova odchodu. Plameny v krbu znovu nabraly smaragdovou barvu. Vrátil se. Tentokrát však s lahvičkou plnou zářivé tekutiny. Harry ji znal. Už ji někde viděl. Jen si nemohl vzpomenout.
„Fénixovy slzy,“ vyslovil ředitel, jako by snad četl Harryho myšlenky. Sklonil se nad ředitelem Zmijozelu, opatrně ho svou levou paží objal kolem ramen, pozvedl ho a druhou rukou pomalu nalil obsah lahvičky do úst mistra lektvarů. Jakmile ho položil zpět, hůlkou odkryl hřejivou deku z jeho těla a soustředěně začal sesílat na ošklivé, šklebící se rány další hojivá kouzla. Když skončil, očima těkal z jedné rány na druhou a kontroloval účinky hojivých mastí a lektvarů. Vyhýbal se pohledu do prázdného obličeje profesora. Nakonec Severuse pomocí hůlky zahalil do dlouhého bílého saténového županu, který vykouzlil, a odstoupil. Obrátil se na mladého nebelvíra.
„Musíme ho přenést do jeho komnat. Letax nepřipadá v úvahu. Nejrychlejší bude, pokud půjdeme nepoužívanými chodbami. Harry, vím že jsi právě velmi unavený a je mi líto, že toho od tebe často žádám až... příliš mnoho. O vše se postarám, ale mohl bys...“ ředitel posunkem pokynul ke Snapeovi. Harry pochopil. Přistoupil k bezvládnému tělu a z posledních sil ho zvedl do náruče. Obrátil se a kývl Brumbálovi, který kolem nich začal sesílat tišící a matoucí kouzla. Když si byl jistý, že budou v bezpečí i před zvídavými obrazy a náhodně se potulujícími studenty, odemkl kabinet. Prošli skrze učebnu lektvarů a neviděni se vydali na cestu.
---oooOOOooo---
Po několika minutách, které se Harrymu zdály jako samotná věčnost, se konečně všichni ocitli před tmavými, lesklými dveřmi. Nebelvír by si jich nikdy nevšiml, kdyby ředitel předtím nezrušil kouzlo, které způsobovalo, že vchod do soukromých komnat Severuse Snapea vypadal přesně jako kamenné stěny zbytku hradu. Těsně nad klikou se vyjímal malý stočený had vypálený do dřeva. Pečeť. Harry si matně vzpomínal, že už o tomhle něco od Hermiony slyšel. Přemýšlel, jestli takové mají i ředitelé ostatních kolejí.
„Et mutos loqui,“ vyslovil ředitel a Harry by přísahal, že slyšel malého hada tiše zasyčet, když se na chvíli rozzářil jasným světlem a dveře se otevřely. Vešli do Snapeových komnat. Dveře se tiše zaklapnuly a hladké dřevo zalila neprodyšná tenká vlna mocné magie. Asi nějaký druh ochranného kouzla, pomyslel si nebelvír. Neměl moc času se rozhlížet. I přesto si všiml útulně zařízeného prostoru, až překvapivě světlého a teplého na to, že se právě nacházeli ve sklepení. Barvy interiéru , i když o něco tmavší, než na které byl zvyklý z nebelvírské společenské místnosti, spolu příjemně ladily. V krbu obývacího pokoje spojeného s kuchyní se automaticky rozhořel malý oheň, když vešli do pokojů.
„Harry, ložnice je támhle,“ vyslovil tiše Brumbál, hůlkou otevřel vzdálenější dveře a následoval chlapce do vzdálenější místnosti. Zelenooký nebelvír mlčky uložil Snapea na pelest. Unaveně se opřel o stěnu. Oči se mu zavíraly, jen násilím je nutil, aby se zase otevřely pokaždé, když mrknul.
„Potřebuji si na chvíli sednout,“ vydechl.
„Jen běž, chlapče. Jen běž... Zůstanu tady u něj.“
„Dobře.“
Harry se odebral do vedlejšího pokoje. Usedl do nejbližšího křesla u krbu, opřel se. Nezmohl se už na nic víc. Plameny se zvláštně vlnily, jako by se rozplývaly a tvořili ve vzduchu zvláštní vzájemně se proplétající proudy, které vypadaly jako omotávající se barevné, zpola průhledné stužky. Ještě chvíli se díval s prázdnou hlavou na ten omamný obraz a poté usnul.
---oooOOOooo---
Když se Severus probudil, stále se cítil, jakoby se přes něj prohnalo stádo testrálů. Byl unavený. Opatrně pohnul prsty. Cítil brnění a mírnou bolest, ale šlo to.
„Severusi...“ slyšel promluvit vedle sebe známý hlas. Opatrně natočil hlavu a zaostřil. Starý muž se nad ním nakláněl. V očích se mu zračila starostlivá beznaděj, lítost. A vina. Spalující, neúprosná. Věděl, že tam byla. Viděl ji stejně dobře jako vše ostatní. Teď už ano. Odvrátil tvář, i když ho to bolelo. Odmítal mu oplácet pohled. Nemohl. Nechtěl.
„Jak dlouho, Albusi... jak dlouho jsi to věděl?“, vydechl sípavě. Nechtěl znát odpověď. Musel se zeptat.
„Severusi...“, zašeptal starší muž podruhé a jemně vzal jeho ruku do svých hřejivých vrásčitých dlaní. A mlčel. Teď už znal jistě odpověď. Dlouho.
„Nedotýkej se mne,“ vyslovil Severus strnule.
„Chlapče...“
„Odejdi Albusi... prosím.“
A tak se starší muž zvedl a odešel. V obývacím pokoji spatřil Harryho spícího v křesle. Obličej mu brázdilo několik malých vrásek. Tak mladý, ale duší stařec. Snad mi to jednou odpustí. Vykročil k malému stolku před krbem a přivolal si pergamen s brkem. Když sám nedokáže Severusovi pomoci... Harry jistě ano. Vždyť kdo jiný, když ne on. Přiložil špičku brku k papíru a jemnými tahy rychle napsal vzkaz.
Harry, postarej se o Severuse. Je to důležité. Dobby ti bude k dispozici. Omlouvám se, že sám nemohu. Řeknu tvým nejbližším přátelům, že se mnou odjíždíš přes víkend na cesty kvůli neodkladným záležitostem. Jistě to pochopí. Buď hodný, prosím.
Albus
Když dopsal, uklidil brk s pergameny zpět a zprávu položil před Harryho na nízký stolek. Naposledy se ohlédl po známém matně osvětleném pokoji a odletaxoval se do ředitelny.
______________________________________________
Drazí čtenáři,
doufám, že si čtení užíváte stejně tak, jako já tvoření příběhu. Tentokrát zveřejňuji kapitolu o něco později než jsem měla v plánu. Budu se snažit přidávat kapitoly jednou za týden, ale protože vím, že se mi to častokrát asi nepodaří, přidám novou kapitolu vždy, jakmile ji dopíšu a opravím. Ujišťuji vás, že na tom pracuji tak často, jak jen mohu. Přeji krásný zbytek týdne a děkuji za krásné komentáře u předchozí kapitoly,
Lucem
Komentáře
Přehled komentářů
Pěkně prosím, smutně koukám, kdy bude další kapitolka?
Re: haló
(Lucem, 10. 1. 2015 21:26)Už:-) ...Tvůj "popichující" komentář mne namotivoval k rychlejšímu sepsání další kapitolky.
:-D
(bacil, 13. 12. 2014 19:36)
Wau tak tohle bylo zajímavé. Copak Brumbál provedl, že to takhle odnesl Severus?
Harry je opravdu bezva. No starat se o nemocného, tvrdohlavého a hlavně naštvaného Severuse bude fuška. Takže já mu držím palce .-D
Krásná kapča a moc se těším na pokračování :-D
ooOoo
(Nade, 13. 12. 2014 15:36)
Začíná to velmi slibně. Moc mě zajímá, co Brumbál provedl (nebo neprovedl), že Ho Severus odmítá.
Díky za zajímavou povídku, těším se na pokračování.
!
(pajka, 10. 12. 2014 22:47)
Tak první záhada... Copak Brumbál Severusovi zatajil? No možná spíš zní otázka - O které z věcí, které Brumbál tají, se Severus dozvěděl?;-).
Zajímavě se to vyvíjí. Jak přijme S. pomoc Harryho? Už se moc těším na další část, tahle byla skvělá!
Re: !
(Lucem, 12. 12. 2014 13:16)Vše se (snad) dozvíte v dalších kapitolkách... :-) Děkuji za krásný komentář - i všem ostatním! Je to pro mne velká motivace:-)
...
(Profesor, 11. 12. 2014 22:26)No, konečně Brumbál. Ale proč nemůže/nesmí Severusovi pomoci?
Tajomstvo a riaditeľ,
(Mononoke, 11. 12. 2014 21:03)
Zmija si uvedomí, že riaditeľ vie viac, ako si myslel. Doplatili na to obaja, ešteže tu je Lev, ktorý sa stará. Stará, aj keď už len z posledných síl. Ako bude všetkým trom, keď sa Harry po prebudení dozvie o Albusovom želaní, aby opatroval Severusa?
Teším sa na pokračovanie.
...
(Abequa, 11. 12. 2014 16:44)Uuuuuuuuuuuuuu sakra co to bylo? To jako proč nechce Severus Brumbála? :-O Co mu ten Brumbál provedl? Nemůžu se dočkat co dalšího napíšeš... Mám v hlavě tak tunu nápadů co mu mohl provést a nezmizí dokud nedostanu další dílek! Děkuju Abequa
====
(weras, 11. 12. 2014 7:28)Zajímalo by mě,proč od sebe Severus Albuse odhá ní,vždycky to přece bylo opačně,Albus byl jediný,kterého k sobě pustil.Doufám,že se to tajemství brzy dozvíme.Jinak kapitola skvělá,dokázala udržet napětí celou dobu a četla se naprosto skvěle. Velký dík a moc se těším na pokračování.
Boží
(SORA 77, 10. 12. 2014 23:02)to byla tak... nepopsatelná kapitola. Vážně, tvoje psaní se mi moc líbí. Těším se na další díl. Díky za super povídku.
takto je síla
(Vai, 10. 12. 2014 22:33)chudák Harry zase na něj všechno Brumbál hodil, ale vyvíjí se to velice slibně a čte se to snad samo nebo nevím... už, aby byla další kapitolka, jsme tak nervní, že se mi rolují i fusakle :D
...
(Emily, 10. 12. 2014 21:46)Čo sa stalo medzi Severusom a Albusom?! To som neskutočne zvedavá, prečo ho poslal preč... Ďakujem za kapitolu, bola skvelá, ale to už vieš z reakcií tvojich fanúšičiek. ;) Teším sa na ďalšiu!
haló
(pajka, 8. 1. 2015 15:28)